Erotické povídky XXX

pokemon„To je opravdu zajímavý scénář,” podotýká moje kolegyně Jana a drží v ruce skript. Je v něm napsáno, co se bude dneska točit. Měly jsme ho už nějakou dobu, ale neodpustí si malou narážku.
„To jo, jsme sice profíci, ale tohle bude asi dost i na mě. Myslím to tak, abych se nerozesmála, až v tom Petra uvidím,” pronesu a tahám si za opasek županu, který mám hozený přes sebe. Mám pod ním obleček trenérky Pokémonů.
„Toho bych se nebála, myslím, že bude mít i hlavu, takže tam zbyde i místo na fantazii.” Přikývnu a dívám se na plac. Je to říční břeh a kousek od něj je lesík. Z lesíka máme dle scénáře přijít a tady u vody má čekat Pikachu, nejznámější Pokémon. Tu malou žlutou myš zná opravdu každý. Jenže tady to nebude žádný hlodavec, ale náš skoro dvoumetrový kolega. No, bude to zajímavé. Docela se na to těším. Prostorem se ozve rázný hlas našeho režiséra.
„Tak, můžeme? Petře, jsi oblečený?” otočí se režisér někam ke stromům a my se tam podíváme taky. Mám co dělat. Petr jde směrem k nám, v podpaždí drží obří hlavu Pikachu a vypadá jako nějaký maskot amerického fotbalu.
„Jasně, akorát je v tom horko jak prase!” trochu si postěžuje a mně sklouzne pohled na jeho, respektive Pikachuův klín - je tam docela velká díra.
„To vydržíš, jsi profík, scénář navíc není tak těžký, myslím, že by to mohlo být natočeno docela brzy, podle toho, jak vám to půjde,” uklidňuje ho.
„A jó, v pohodě,” odpoví a sedne si na deku k vodě. Jeho scéna bude až druhá, nejdřív musí natočit nás dvě, jak jdeme lesíkem a hledáme Pokémony. Potom přijde na řadu i on.
„Tak všichni na místa, kdo tam nepatří, tak ven z placu, prosím, mohlo by sem jít vidět ze scény,” křičí režisér a vidím, jak mu asistentka nese stoličku někam za stromy. I já a Jana zamíříme tím směrem, obě ještě pořád v županu. U vody zůstává jen Petr alias Pikachu s asistentem. Za necelé dvě minutky dorazíme k mýtince.


„Tak holky, župany dolů, Moniko, dej jim ty koule,” zní další pokyny. Svlékám si župan, podávám ho asistentce Monice a zároveň od ní dostanu dvě červenobílé „koule” s černým prvkem, neboli tzv. „Pokéball”. Ano, přesně ten, do kterého se chytají Pokémoni. Zkusím ho otevřít a jde to tak, že se trochu zatlačí na horní část a ta spodní se tlakem otevře. Páni, co bych za něj dala tak… před patnácti lety, kdy to byl hit a v naší zemi nebylo nic takového k dostání, maximálně nálepky a pro ty bohatší i herní konzole s hrami. No, tehdy by mě jistě nenapadlo, že budu něco takového držet v ruce. A navíc při takové příležitosti, že. Otočím Pokéballem v ruce a pak si ho nalepím na opasek. Druhý si připevním z druhé strany.
„A pojedeme! Klid na place, prosím!” Všichni se uklidní a já s Janou, která už taky odevzdala župan a připnula Pokébally, jdeme ke stromům. Namíří na nás kamera, přiskočí a odskočí klapka a pak se ozve režisérův hlas.
„Akce!”
Procházím s Janou kolem stromů. Máme obě docela slušivé oblečky. Já mám světle zelený a ona růžový. Skládá se z topíku, který ukazuje prsa, respektive je to takový ten „falešný” topík, jak jsem si to pracovně nazvala. Je to jen kus látky pod prsama, vede i kolem nich a bradavky jsou odkryté. Obě na nich máme i bílé prvky, pokud možno sladěné. Pak máme vlasy ozdobené stuhami stejné barvy, jako oblečky - Jana ji má jako čelenku a splývá jí po téměř nahých zádech a já mám dva copy na falešných vlasech, které jsou tyrkysové barvy. Prostě anime jak vyšité. Samozřejmě nechybí rukavičky bez prstů, které každý správný trenér nebo trenérka nosí, aby se jim dobře držely a házely Pokébally. My budeme držet ještě něco jiného. K topíkům patří minikraťásky, které mají díru v rozkroku, nadkolenky s bílou krajkou a bílé plátěné tenisky, které holky v seriálu hodně nosily. Kolem pasu ještě máme provizorní opasky, na kterých máme připevněné Pokébally. Taštička a Pokédex nám taky nechybí, akorát Pokédex je jen napodobenina, myslím, že zvuk mluveného hlasu z Pokédexu bude dodán formou dabingu. Mám ještě něco, ale to je překvápko. Na scéně je ticho, jen jdeme, rozhlížíme se a kameraman jde s námi. Jsou dva a vzájemně jsou sehraní tak, že si nepřekáží. Zajdeme asi dvacet metrů na místo, kde se lesík stáčí k vodě a pak slyšíme megafon.
„Stop! Super, holky, a teď ho obě spatříte a jedna na něj namíříte Pokédex. Buďte překvapené, že tam je a že je tak roztomilý, ale zase moc nepřehrávejte. Asi půl minutky budete nehybně stát, jakože posloucháte, co říká - to tam pak dodáme - a pak bude střih. Rozumíme?”
„Ano, naprosto!” křikneme a Jana si rozepne taštičku, aby to měla už předem nachystané.
„Dobře! Petře? Připrav se prosím!” Vidím Petra, jak si nasazuje hlavu, jak jeho asistent odnáší deku, aby kolem vody nic nebylo.
„Takže do toho! Všichni z placu, kamera!” Kameraman přiběhne a namíří na Petra. Ten už má hlavu a jak ho tak vidím z dálky, přijde mi fakt roztomilý.
„Akce!” zazní zase z megafonu. Jeden kameraman zabírá Petra a druhý nás dvě s Janou. Pak se to asi sestříhá. Vypískneme, když ho uvidíme a culíme se u toho jak japonské školačky. Jana pak předstírá, že rozepíná tašku, která je na klip a tahá z ní „Pokédex”. Namíří na Petra a obě do něj upřeně koukáme, dokud se neozve režisér.
„Stop! Super, máme další záběr. Nechci to zakřiknout, ale jde nám to dobře. No a teď ho Jana schová a přiběhnete blíž. Petr se na vás podívá a začne poskakovat po břehu. Petře, hlavně tam nespadni!” podotkne režisér a všichni se zasmějeme.
„To bys byl vodní Pokémon a pak bys mi nemohl předvést svůj bleskový útok!” podotknu a štáb se směje dál. Režisér se dosměje a pak se zatváří trochu víc vážně.
„Dobře, ale teď už fakt. Holky, jakmile se na vás Petr bude dívat, obě si odtrhnete Pokébally z opasku a pak to po něm hodíte. Petr pak jakoby spadne na břeh, dodáme efekt, že zmizel. A pak bude zase střih. Teď si to obě zkuste, abychom jeli na jednu dobrou - ty opasky jsou jen napodobeniny a izolepa na tom asi moc dobře držet nebude, tak za to moc nervěte. Jo a Moniko, prosím, napudruj holkám obličeje, trochu se nám lesknou,” chrlí režisér. Obě s Janou zkusíme odtrhnout Pokébally a já si trochu víc zatahám za opasek, než bych chtěla. Ale nic se neutrhlo, tak je to dobré. Přiskočí k nám Monika a přepudruje nám tváře. Trošku mě ten pudr zalechtá v nose. Petr se má, že nemusí dnes nijak vypadat, jen mu musí správně stát uši a ocas. Oba. Vrátím si Pokéball na opasek a čekáme.
„Díky! Tak a teď kamera!” Zase přiskočí klapka, klapne a jde na bok. „A akce!” Zaujmeme pozici s Pokédexem a díváme se pořád do něj. Pak se podíváme na Pikachu a ten poskočí. Jana schová Pokédex do tašky a pak si každá stoupneme do svého nacvičeného postoje. Sáhneme po Pokéballu a obě ho nacvičeně zvedneme.
„Pokéballe, leť!” křikneme najednou, hodíme ho a Janin mine, kdežto můj narazí do Pikachu. Ten seskočí na zem na bok a leží.
„Stop! Skvěle!” Asistent honem běží pro Pokébally a uklízí je ze scény. Pak jde ke mně a jeden mi podává. „A teď ho Silva pustí, chytila ho a bude si s ním hrát. Pikachu ji jakožto chycený Pokémon musí poslouchat. Jana se bude dívat zpovzdálí. Petře, jak jsi na tom?” křikne poslední větu k Petrovi.
„Dobře!” říká Petr a oprašuje se. Asistent ještě kontroluje, jestli na sobě nemá někde trávu a jak je na tom díra v kostýmu.
„Fajn, Moniko, prosím, zase Silvu uprav a můžeme jít na to! Za chvilku nám začne ubývat světlo,” dodá ještě režisér a položí si megafon na klín. Monika jde zase ke mně, napudruje mě a já si nachystám tašku, ve které mám deku. Nemusím se v této scéně vůbec svlékat, kraťásky jsou opravdu praktické.
„Dobře, kamera! Klapka! Akce!” zařve, chvilku je ticho a pak je záběr na mě, jak si prohlížím Pokéball. Jsem sama na scéně. Potom s ním hodím a zpoza stromu skočí Petr. Ano, zase tam bude nějaký ten efekt, přímo na place to moc udělat nejde. Petr-Pikachu proti mně stojí a já jdu k němu, abych si ho prohlédla.
„Ty jsi tak krásný Pikachu!”
„Pika pika,” odpoví Petr a pak slyším režiséra, jak křičí „stop”.
„Stalo se něco?” ptá se zmateně Petr. „Vždyť jsem se nezasmál!” říká naoko naštvaně.
„Né, o to nejde, ale není tě přes tu hlavu moc slyšet. Pak se to nadabuje, Silvo, jen otvírej pusu a mluv potichu.
„Ok,” řeknu a stoupnu si tedy znovu naproti Petra. Čekáme na pokyn. Už mi je v tom oblečku taky horko, ale rozhodně míň, než Petrovi, který si při každém stopnutí sundává hlavu a je úplně zpocený. Nedivila bych se, kdyby mu nestál. Ale on s tím většinou problém nemá.
„Kamera! Klapka! Akce!” Jdu k němu ještě blíž a pohladím ho po hlavě, kterou ke mně trošku skloní - jsem docela maličká. Plácám ho po hlavě a pak si vytahuju z trenérské tašky deku. Rozložím si ji na zemi a pak si lehám na záda. Jelikož má Petr hlavu, musím se tak trochu nažhavit sama. Roztáhnu nohy doširoka a chvilku nic nedělám. Pikachu se na mě dívá a jde pomalu ke mně. Sahám znovu do tašky pro průhlednou lahvičku, na které je nálepka s Pokéballem a vytlačím si na prsty trochu lubrikantu. Štáb opravdu dbá na detaily. Hladím se na mušličce, ze které mi trčí latexová šňůrka a hned nato vytahuji jednu po druhé venušiny kuličky ve tvaru Pokéballo. To je to překvápko. Po chviličce zasouvám prsty dovnitř a periferně vidím, jak se Jana dívá. Pikachu také a pořád stojí na nohách. Kdyby si klekl, tak by už asi nevstal. Docela Petra podezřívám, že má jednu ruku Pikachua prázdnou a že si ho nenápadně honí, aby byl připravený. Já dělám každopádně show pro kameru.
„Á, stop!” zastavuje nás režisér. Jana si utírá vzadu čelo, já se zase natírám a Petr si sundá hlavu. Je už chudák úplně mokrý.
„Jak jsi na tom?” ptá se ho režisér.
„Docela dobře, jde to poznat, že nemám ruku?” směje se.
„Nejde, neboj. Jen tak dál, myslím, že byste mohli jít rovnou do akce, pokud můžeš,” ještě se ujišťuje a drží v ruce megafon.
„Můžu, určitě,” odpovídá a vidím, jak si znovu navléká ruku do Pikachu rukávu.
„A ty jsi na tom Silvo jak? Myslím, že materiál máme, takže bys taky mohla jít rovnou na to?” otočí se na mě.
„Mohla, není problém. Jen ještě dotaz - jak se ke mně Petr dostane? Ten kostým má docela břicho a vypadá pevně.”
„Neboj, ono stačí, když si klekneš na čtyři podle scénáře a on si k tobě stoupne. Můžete to rovnou zkusit,” řekne jen tak mimochodem.
„Tak jo,” odpovím a klekám si na čtyři, vyšpulím zadeček v těsných kraťáskách a jde mi průstřihem vidět mušličku. Nevidím, co Petr dělá, ale pak se za mnou ozve jeho hlas.
„Zkus se prosím trochu zvednout, nekleč, ať na tebe dosáhnu,” říká a v jeho hlase slyším náznak smíchu. Taky nevím, proč dávají dohromady dvoumetrového herce s metr padesát vysokou herečkou. Ono se prý v posteli všechno srovná, ale tady to očividně tak není, hlavně, když je váš partner Pikachu a má velké břicho do prostoru. „Tak, už. V pohodě, to dáme.” Režisér je už zase na skládací stoličce a dívá se, jak si zase lehám na záda.
„A jedem! Akce!” křikne a já hýbu pusou, jakou bych něco říkala. Sednu si, pak se otočím na břicho, zvednu se na nohách a pokynu směrem dozadu k Pikachu. Ten dojde pomalým krokem až ke mně a pak se chvilku nic neděje. Můžu si jen domýšlet, jak si ho vytahuje. Pak mě s ním pohladí po kraťáskách a sjede dolů a zase nahoru. Pak ho do mě zasune a teď mám co dělat, abych se nepřevážila. Ne, že bych už někdy netočila s obézním hercem, ale tohle je přece jen trošku něco jiného. Pikachu mě chytí rukama za zadek, já se ještě víc zvednu na špičkách a pak už do mě buší, až se mi otřásají Pokébally na opasku. Jeho břicho mě trošku bouchá, ale když se ještě víc skloním a opřu se o lokty s hlavou mezi nimi, je to o něco pohodlnější. Jana je taky na place a dívá se na ten „zápas”. Pikachu do mě buší jako o život, ale nic jiného nedělá, protože mě musí poslouchat. Přikážu mu, aby přestal, lehnu si na záda a pak se vyzvednu na rukách a nohách, aby na mě dosáhl. Jde do mě zepředu a já zakloním hlavu a zavřu oči. Tvářím se, jak si to užívám a pak se mi trochu podlomí ruce. Režisér zavelí stopku.
„Tohle musíme natočit, snažte se,” říká a nevím, jestli si dokáže představit, jak je to fyzicky náročné. No, jak už jsemříkala Janě, jsme profíci. Scénu točíme na několikrát, vždy, když nemůžu, klesnu rukama na deku. Nevadí, scéna je i tak už u konce a Pikachu mi ostříkne můj hezký zelený obleček. Pak poodstoupí, já sáhnu pro Pokéball na opasku, namířím na Pikachu a „zavolám” si ho zpátky. Pak sbalím deku s lubrikantem do tašky, připnu si Pokéball na opasek a jde mezi stromy a Jana se ke mně připojí.
„Stop!”


Červená mučírna - Růžový slon